Příkladná vzpoura

Člověk (některý?) ve skrytu duše (občas?),
touží roztříštit rodinný talíř, prokopnout těžkou botou vitrínu.

Neudělá to.
Je to zakázané, špatné, nerozumné... jak bych pak vypadal?

A přesto... v jistém smyslu, bez vzteku, chce to udělat.

Je-li to povoleno, není to ono, ale něco jiného.
Je-li to zakázáno, jak bych vydržel s hlavou vztyčenou? Jak bez přímého argumentu řekl bych, že to bylo třeba?

V představě hrdinství, představa ve skutečnosti.

A přesto... občas stane se to - ostudně (to však není ono, ale něco jiného)
Buď ze vzteku - pak si jen děcko.
Nebo potvrzením těmi za tebou - pak si prohrál dvojnásob.

A přesto... není v mysli stále přítomen hrdinský epos?

Krá-sa

Prázdná v pojmu
jsi přítomná
uprostřed shonu

Milost

Časově
provází mě
poblíž v skrytu

Věčnost

Děním lásky
je skutečný krásy prostor,
který jakoby nabízen
mi je za příbytek

Zpět

v prázdnotu upadá
intencí vstoupit a rozhlédnout se

Ty

Ó hudbo tajemná!

Ne Ty o světě, ale svět Tebou

teď

ke mně promlouvá.

Odnětí dějinnosti

Jednoho dne prostě přišli a oznámili, že dějinnost, jež je nám tak vlastní, již dále nevlastníme. Řekli, že celé se to zvrhlo a pokazilo, že budoucnosti, jak ji známe, více není třeba. Do dvou let a do dne prý pro nás se vrátí, bychom se mohli přestěhovat. Kam? Jinam, někam jinam, kde jiné podmínky jiný život dají.

To víte, nejdříve nikdo to nechtěl slyšet, někteří brunátněli a nadávali, jiní rukama lomili a hlavu v klín klonili, další se smáli, neb takových řečí podobných mnoho slyšeli. Tak to bylo ten den, kdy oni přišli. Avšak, jak se blížil večer a potom noc, zvolna se klidnili a pomalu s osudem svým smířeni, usedali a po okolí ohlížet se počali, snad dokonce i na nový život mnozí se těšili.

Čtěte dále

Bohren & der Club of Gore

Je to sen?

* * *

Noc. Mlha. Chlad.

Něco jako opravdu malé náměstí. Jen pár metrů po každé straně. Co budova to ostrý neon.
Lidé? Ano, jsou to lidé. Krčí se ve stínech samy pro sebe, trosky, přetvořené bytosti těchhle stok. Jeden na mne stočí zrak, já se schoulím pod kabát, nesnesu to.

Je tu zima, vše je promočené, v kalužích odráží se barvy světel. Močí a ethanolem jako had skulinkami plazí se plná vůně. Tabák. Drahý, prvotřídní. A tichá ozvěna jazzu. Pomalá, krásná a na pokraji vědomí.

Cítím se divně. Přes ostrý zrak, jako by vše postrádalo kontury, nedá se říct, kde jedno začíná a jiné končí, vše je jedno, jen ne úplně.

Jazz. Libé tóny saxofonu a hravý smutný klavír.
A ten tabák.
Něco mi dali. Drogu nebo…něco.

Co je tohle za místo? Odtržené od zbytku světa. Má svůj čas a svoje zákony, cítím to.
Musím pryč, musím dál. Někdo po mně jde, jsem v nebezpečí.

Čtěte dále

Z boží vůle hlava umatlaná

Já zamkl dveře,
zhasl světla,
zůstal sám v temné místnosti.

Potom... přestal jsem být.

Teď jsem zpět a ptám se sebe sama: Jaký byl svět, když já v něm nebyl?