Dragoun

Na stolku nočním budík elektrický bije na poplach. Pod hrozbou biče léty mnohými muž vzdoru je zbaven, do latě postaven, k službě tak připraven.

Očista letmá, jídla poskrovnu, zbroj otlučenou praxí prověřenou navléká si brzy. Z věšáků jme pláty plechové, by utužil jimi tělo zchřadlé, by uchránil jej před ostrými zraky. Zbytky vlasů kryje přilbicí, opáše se kordem, pak do ruky násadu kopí svého vtiskne, vyzbrojen do boje razí do ulic.

Jakmile opustí vlastního bytu pohodlí, jak šelma ostražitě kráčí, na všechny strany se rozhlíží, vše hodnotí a nedá pokoje. Spěšně dorazí do stáje blízké, kde věrně čeká starý oř. Ti dva intimně se znají, dobře ví muž, kam zatlačit, kde uvolnit zas, tak do klusu se spolu dají, mezi dalšími se proplétají, míří na frontu.

Čtěte dále

Pattern Street, 3am

Oči mám zavřené.

Chladný poryv větru otírá se o mou tvář,
proniká pod šat, studí po těle i uvnitř,
člověka holého nechává v prostoru širokém.

Hluboký nádech.
Vzduch prosycen je vodou.

Z dálky sem nočního města zvuky doléhají,
pomalé, v okolním tichu samotou zvýrazněné.

Půlnoční express stavící na stanici, auto projíždějící prázdnou silnicí, siréna.

Vše jakoby periferně, vzdáleně a přitom blízko,
odděleno jen domy ulice, ve které stojím.

***

Otevřu oči. Přede mnou bar, rudé neony. Nikdy jsem tam nebyl, tím jsem si jist. Okna jsou vyhaslá, dveře zamknuté, obojí pevné mříže střeží.

Nikde nikdo, uvědomím si. Jako ten bar, mrtvé jsou všechny domy.

Rozhlédnu se. Ulice prázdná, na zemi kaluže, chodníky dva, dvě řady lamp.
V mlhavé stěně vše končí po obou stranách.
Netřeba chodit do těch par, vždy ulice té jen část další se odhalí, bych na stejném místě opět stanul. Vím to, již jsem zde byl.

Čtěte dále

Volné asociace choré mysli

Tma. Tmavý je širý vesmír, tmavý a tichý. Tu a tam bílá hvězdička, tichá. A pak ta plynů koule plamená, hlučí a rozpaluje, rozpaluje zrníčko písku, jedno a celý oceán jich plný. Poušť písečná dlouhá všemi směry, nekonečná, plná dun.

Dum, dum. Dum, dum. Svět se zatřásl. Člověk se zastavil. Já jsem ten člověk. Slunce pálí, mne však ne. Brouzdám krajinou nehostinnou, šaty rozervané. Bosá noha boří se v zem přelévavou a zas zpět. Mezi prsty písek propadá. Pálí, mne však ne.

Dum, dum. Svět se třásl a zas zklidnil. Rozhlížím se. Kam jdu? Musím dál. V dálce na obloze vidím cosi, je to pták. Rudý. V zenitu krouží kolem slunce. Klesá. Křídla plochá, hrany ostré, z papíru složený je rudý pták. Co tu chce?

Dum, dum. Dum, dum. Svět se třese, k zemi klesá rudý pták. Nebe tmavne, mraky houstnou, skrze mraky slunce paprsky své dere. Nebe tmavne, země tmavne, mocně vyje šelma psovitá. Malý princ rudou růži v ruce tiskne. Proč písek a poušť? Ptá se a oči své pro jedenkrát upře na mne.

Čtěte dále

Člověk 21. století

Člověk jedenadvacátého století, tedy člověk dnešního typu, je zvláštní vývojovou větví člověka století dvacátého. Je větví tzv. slepou, zato svým založením zcela jedinečnou. Odborníci se shodují na pojmenování homo habilis electronicus, nebo-li v překladu: člověk zručný elektronický. Důvody tohoto pojmenování se vám zde pokusím nastínit.

Homo habilis electronicus se vyznačuje především rapidním vývojem „chápavého palce“, který vědci slučují s rozvojem příručních telefonů a počítačových polohovacích zařízení, jejichž používáním člověčí palec zesílí a stává se dominantním. V extrémních případech přebírá chápavý palec i funkci myslící, což už vědci nechápou. S rostoucí úlohou palce naopak klesá důležitost ostatních soustav. Na významu ztrácí především mozek a smyslové orgány.

Čtěte dále