Principy

Na co se to koukáte? Je třeba pokusit se to vysvětlit, ehm :)

Zde chci sepisovat (také sám pro sebe) své nálezy toho, čemu říkám "principy". Tento "princip" určitě není nic fyzického a určitě to není něco, co vypovídá o něčem, co je vázáno ani na nějaký čas ani místo. Má to tedy vyjadřovat jakousi podstatně obecnou skutečnost. Jistý si nejsem, ale asi to lze označit za "metafyziku". Zároveň se zdá, že každý takto nalezený "princip", ze své podstaty, nemůže být myšlen bez nějakých jeho negujících variant (pokud s velkou slávou o něčem říkám, že to je, pak musí existovat i smysluplná možnost, že to není). Sám si nejsem jistý, co takovým "principem" dle mého přesně je a co není. Také netuším kolik jich zde asi budu schopen kdy sepsat a do jaké míry se začnou navzájem popírat či doplňovat. Právě proto mi ale seznam přijde zajímavý.

[Slova "podstatný", "v podstatě" atp. myslím v jejich původním smyslu odvozeném od slova "podstata", tedy to co dělá dané něco tím něčím. Takže, když se řekne, že mezi A a B je podstatným rozdílem X, tak to neznamená, že je tento rozdíl jen zajímavý či nějak důležitý (třeba pro pochopení), ale že tvoří to, co odlišuje podstatu A od podstaty B]
[Všechna slova/pojmy a jejich definice jsou "mými výmysly" - nejedná se nutně o obecně uznávaná užití/významy a v průběhu času může docházet k proměnám i z mé strany. V každém momentě však mají uvedené pojmy a jejich definice (sestávající nutně z pojmů (!)) být vzájemně bezrozporné. Pokud tomu tak není, vyvstává "filosofická otázka", kterou mám potřebu řešit]
[Jazyk [v širokém pojetí] podle mě není jen nástrojem, kterým vyjadřujeme svět, ale je mediem, kterým jsme jakkoli schopni svět myslet (viz níže vztah "nástroj/medium"). Je dle mého podstatnou součátstí nejen rozumného myšlení ale i vědomí vůbec (třebaže ne přímo podstatou samou, neboť další podstatnou složkou je minimálně ještě paměť a dále pak jakýsi pohyb, změna v čase). Každý lidský jazyk [v úzkém pojetí = co se běžně rozumí tím pojmem] (či každý pro mě představitelný jazyk) nějakým ohraničeným výrazovým prostředkem (zvuky, gesta, doteky... na formě nezáleží) vyčleňuje [členění nerovná se nutně vytrhávání z celku] ze světa [v širokém pojetí] jakési prvky/jsoucna/skutečnosti > láhev piva, číslovka, láska, vztah podmíněnosti.]


Seznam principů se stručným popisem [průběžně doplňováno]

• Úzké pojetí = Takové použití pojmu, kdy jeho podstata umožňuje rozšíření za běžně (komunikativní společenství) přijímané použití. E.g.: "Loď" v úzkém pojetí zhruba vyjadřuje plavidlo po vodní ploše schopné přepravovat větší množství lidí a nákladu.
• Široké pojetí = Takové užití pojmu, kdy se na základě porozumění jeho podstaty překračuje jeho běžně přijímané použití. E.g.: "Loď" v širokém pojetí je zhruba jakýkoli dopravní prostředek schopný přepravovat větší množství lidí a nákladu svým volným prostupem látkami různého skupenství. Takto třeba "vesmírná loď", ale třeba i nějaký hromadný teleport. Nebýt "vzducholodí", "letadla" by nejspíš byla vzducholodě - kapitána mají také...
• [Zde užívám především pro "jazyk v širokém/úzkém pojetí". V širokém pojetí je totiž pro mě jazykem i to, co se má spíše nazývat "řečí", ale i dále k fenoménům jako "řeč těla", "řeč pachů" a ještě dále k pojetí jazyka jako základního prvku myšlení, kdy jakékoli "jedno" je schopné odkazovat na "druhé", tedy také až k něčemu, čemu se říká "privátní jazyk".]

• Čistá oběť = je obětí zcela neoprávněně, její útlak nevychází z žádného skutečného provinění. E.g.: dohodnutý útlak lidí, kteří nosí červeno-bíle pruhované triko s platností od 1.1.2020. Jinak také "řidič slečny Daisy".
• Nečistá oběť = z přítomného pohledu se nejedná o oběť, ale o viníka. O oběť se však jedná z dlouhodobého pohledu, kdy je viník vytvářen či alespoň dovytvářen okolnostmi. E.g.: Rom, který je zlý, loupí a fetuje. V přítomném pohledu jej vnímám jako viníka, morálně nečistého, protože on aktivně jedná proti společnosti i jedincům a akty charity se setkají spíše se zneužitím. Přirozenou reakcí je nenávist či alespoň snaha o izolování od "těch dobrých". Z dlouhodobého hlediska však může jít o logický důsledek dřívějších útlaků a nevhodných podmínek, v teorii vedoucí klidně až ke stavu čisté oběti > jak na tom asi budou ti, kdo nemohou sundat své červeno-bíle pruhované triko, v roce 2100?

• Vertikální dělení odlišností = jedna odlišnost je horší či lepší než jiná a v omezené sadě odlišností musí být některá nejlepší a jiná nejhorší. Hodnota plyne z vertikální pozice - měřeno plněním účelu? 
• Horizontální dělení odlišností = odlišnosti jsou shodně cenné, cennější čím vzdálenější si jsou; hodnota plyne z odlišnosti samé (samo pro sebe vs pro něco jiného?) 

• Účel pro něco = něco má hodnotu v tom, jak efektivně plní účel, tedy svou funkci 
• Účel pro sebe = něco má hodnotu tím, že je tím, čím je. Hodnota vzrůstá relativně vůči jiným hodnotám shodného typu

• Relativní určení = shodné určení vůči určité vztažné soustavě platí pro množství určení vůči některé jiné vztažné soustavě. 
• Absolutní určení = neexistuje žádná vztažná soustava, ve které by dané určení platilo vícekrát 

• Historie jako kronika = protokolární záznam dějů v čase a prostoru; nevysloveným ideálem je přesný soupis všech molekul s určením místa a prostoru napříč časovým úsekem bez snahy o interpretaci
• Historie jako historiografie = porozumění historickým dějům jakožto konkrétním projevům určitého systému; vzor v přírodních vědách, v empirické tradici; ideálem je ověřitelnost a reprodukovatelnost za shodných podmínek jako i dedukovatelnost a schopnost predikce. Interpretace dějů spočívá v jejich vsazení do určité zákonitosti. E.g.: Tíhnutí k "silnému statu" v době ekonomických depresí.
• Historie jako dějiny = historické děje jsou prvky většího souvisejícího pohybu k jakémusi cíli, účelu, osudu [teleologie]. Interpretace dějů spočívá v jejich vsazení do onoho proudu dějinného pohybu. Empirická ověřitelnost je zcela mimo zvažování. Dějinný pohyb má určitou unikátní kvalitu a není ovlivnitelný, natož nastolitelný lidskými silami.

• Dějiny jako cyklus = vždy je očekávání obnovy daného bodu cyklu (s možností proměn hodnot v rámci horizontálního členění) 
• Dějiny jako směřovaná úsečka = dějiny míří od počátku k nějakému závěru 

• Jednotka = jakýsi element myšlení, dále nerozlišitelný
• Diference, mnohost = možná ještě primárnější element myšlení 

• Shluk, množina = společně zvažované diference spojené/související pouze svym vřazením do tohoto společného zvažování
• Konstrukce, kompozice = celek vytvořený složením svébytných entit/diferencí, kdy tyto entity plní funkci (ať již podstatnou nebo doplňkovou v závislosti na definici celku) v rámci celku
• Sloučenina [posun významu], invence = jednota nového kvalitativního řádu nerozložitelná zpětně na komponenty, pouze analyzovatelná. Sloučenina je složená z komponentů pouze ve smyslu praktické kauzality - z hlediska podstaty je řeč o těchto komponentech vůči danému celku protismyslná.
• [Mezi konstrukcí/kompozicí a sloučeinou/invencí je sice podstatný, ale příliš subtilní, rozdíl v důsledku proměnlivosti pohledů na věc a neujasněnosti, kdy zaujímáme který z nich: z pohledu praktického (kauzálního) totiž často konstruujeme, komponujeme - například hudba seskládající z not, frází, forem... - ale při zpěvném pohledu na výsledný celek, není možné mluvit o konstrukci, ale o invenci, neboť ony "komponenty" dávají smysl pouze v rámci onoho vzniklého celku. << něco zde chybí, každá podobná subtilita ukazuje na neurovnanost těch pojmů.]

• Volný výraz = výraz, který netrvá na svém propojení s určitou ideu; může být jak prázdným tak ale také naplněným významem; o významu rozhoduje dohoda a není možné pochybit. Z podstaty věci, je každý výraz potenciálně "volný" (slova "umění" i "asdjkasdjksajd" je ze své podstaty jen diferencí uskupení písmen abecedy). V praxi jsou však víceméně všechny výrazy "vázané", již strukturují vnímání našeho světa. Chceme-li tedy získat skutečně volný výraz, je nutné si vymyslet nový a definovat jej. Ideálně takový, který neznamená vůbec nic, např. "a001".
• Vázaný výraz = výraz, který se odvolává svého adekvátního výpovědění; např.: o slovech jako "pravda", "spravedlnost", "umění", "láska" se nelze domluvit, že budou značit typy motorových vozidel a že tyto výrazy zároveň nebudou nahrazeny jinými.
• Jazyková vrženost = vzhledem k tomu, že jazyk vnímám jako podmínku a medium myšlení a vědomí samého, pak "myslící" bytost je vždy současně "jazykovou bytostí", resp. bytostí myslící v určitém jazyce, tedy v určité strukturaci světa [v širokém pojetí]/reality. To onu myslící bytost nemusí vzrušovat do chvíle, kdy se obrátí "za předpoklady", tedy meta, tedy nezačne filosofovat. Filosofování totiž v důsledku znamená snahu onen jazyk upravit, tedy restrukturalizovat realitu. To se však děje myšlením, tedy z jazyka samého a chci-li předefinovat nějaký pojem (směřuje k pozměněnému jazyku), pak ale nutně musím používat nějakých pojmů, které zároveň musí být smysluplné ve stávajícím jazyce skrze který myslím - zároveň však mají definovat pojem v nové struktuře, kdy každý pojem do menší či větší míry navzájem souvisí. Důvod, proč to filosof dělá je ten, že strukturace světa je nedokonalá - prvky se překrývají a některé aspekty naopak nepostihují (to se ukáže zejména při zkušenosti s jiným jazykem [široké pojetí!], do kterého lze "přeskočit") a touha je po urovnání a všeobsáhlosti. Pokud má mít "jazyková vrženost" protipól, pak jde o pohled na takový jazyk/strukturaci světa, kterou aktuálně nepoužívám. Může jít o cizí jazyk, o jakýsi experimentálně zkonstruovaný jazyk využívající pouze nových prvků či také o pohled na jazyk, který si mají osvojit naši potomci - novorozeně není ještě vržené do žádného jazyka.

• Volná, čistá krása = estetická hodnota plynoucí z rozehraní poznávacích schopností bez vazby na význam (arabeska, design) [Kant]
• Vázaná, významová krása = estetická hodnota plynoucí ze zprostředkovaného významu. E.g.: Próza bez zvukomalebných, rytmických a dalších podobných prvků.
• > určitý estetický objekt má často oba aspekty krásy. E.g.: Malovaná krajina, kde aspektem čisté krásy jsou barvy barvy a hra linií a aspektem vázané krásy je ona představa krajiny s vjejířem konotací

• Signifikační, znakové zprostředkování = znak má ve zprostředkování pouze funkci (ne nutně interpersonálně ukotveného) pojítka se zprostředkovávaným významem a jako takový může být nahrazen jiným bez změny zprostředkovávaného vztahu
• Metaforické zprostředkování = zprostředkovávaný význam se dává neodmyslitelně daným prostředkem. Při změně prostředku se mění nutně vztah zprostředkování, přestože identita zprostředkovávaného může přetrvat

^^^

Je to stejné jako výše signifikační a metaforické zprostředkování?

• Nástroj (nástrojový vztah) = vztah mezi tím, co se dává a tím, co umožňuje to dávání (nástroj), kdy to, co se dává (třebaže je v praktické rovině nedostupné bez toho či onoho nástroje) je možné myslet samostatně bez onoho prvku, kterým se dává. E.g.: Lepidlo je nástrojem pro sestavení papírové krabičky, ale krabička je myslitelná i bez lepidla za předpokladu, že se jednotlivým papírovým částem bude chtít držet u sebe.
• Medium (mediální vztah) = vztah mezi tím, co se dává a tím, co umožňuje dávání (medium), kdy to, co se dává (třebaže se může dávat nejrůznějšími medii) je samo nemyslitelné bez toho či onoho prvku, kterým se dává. E.g.: Melodie může být zazpívána, zahrána na různé nástroje, s různou hlasitostí, v různých výškách, v různé tempu, v různých situacích a časech, ale je nemyslitelná bez toho či onoho vyjádření, nelze myslet melodii samu, to je protimluv. Aby to možné bylo, muselo bychom ji pojmout abstraktně jako určitou funkci, čímž by jedna melodie splynula s mnoha jinými a ztratila svou podstatu.

============== ^^^

• Teze = v rámci určitého jazykového společenství validní predikce o pojmu či vztahu pojmů
• Antiteze = teze, která je neslučitelná s jinou tezí (neslučitelnost je podmíněna shodou jazykového společenství) (i zde se jedná o validní predikaci) 
• Syntéza = proměna jazykového společenství tak, že zahrnuje tezi i antitezi jako své dvě teze, které již nejsou v rozporu

• Prvek systému, "moment", analýza = Proces vyčlenění z celku tak, že tímto procesem (vědomím) uchopená část je funkčním prvkem celku, nikoli samostatně myslitelnou entitou. E.g.: Šachový kůň rozhodně není dán svým vnějším výrazem (lze jej plnohodnotně nahradit lentilkou) a není vůbec myslitelný mimo systém šachové hry, neboť je plně definován svou funkcí v rámci hry v šachy. Formulace užití této entity v jiné hře je bezsmyslná a musí se vztahovat pouze k jeho vnějšímu výrazu (figurku šachového koně lze smysluplně použít v jiné hře, již se však nejedná o šachového koně v původním smyslu).
• Komponent, dekompozice = Proces vyčlenění z celku tak, že tímto procesem uchopená část je svébytnou entitou. E.g.: Zahradní bouda sestává z prken, šroubů atd. Šroub je samostatně myslitelná entita, která je zhruba definovatelná svou možností plnit funkci spojení více pevných prvků svým prostupem závitem a je tedy smysluplné mluvit o jeho užití i v jiných celcích.

• Diskrétnost = počítatelnost jednotek či společné zvážení jednotek, tedy diferencí
• Kontinuita = rozlehlá jednota; vyplnitelná sférou diskretna v nekonečnu či nevyplnitelná

• Duše + svět hodnot, pravd a kvalit + teleologie = Sféra, ve které existuje mé vědomí, apriorní pravdy jako 1+1=2 nebo a=b, b=c > a=c nevyvratielné zkušeností, kvality jako červená a zelená barva, chuť jahody a koriandu, zkušenost unikátní odlišnosti mezi západní a východní kulturou nebo mezi uměním středověku a impresionismem; Sféra, ve které na otázku "proč se to stalo" odpovídáme účelem, pro který se to stalo.
• Tělo + svět hmoty, "příroda" + nahodilost = Sféra, ve které existuje můj mozek a orgány, kde dané jevy jsou někde v čase t1 a jinde v čase t2 a je na mně, zda jsem na ně schopen aplikovat takový model, který mi umožní se v nich zdárně orientovat. Zde tedy neexistují žádné pravdy, pouze praktické modely, které jakkoli pevné, je myslitelná jejich vyvratitelnost zkušeností. Sféra, kde se události (jevy) prostě dějí a na otázku "proč se to stalo" odpovídáme předchůdnými jevy vsazenými do obecné zákonitosti jakožto "přičiny".
• [filosofický směr "fenomenologie" (Husserl) chápu jako směr ukazující na podstatnou nesmyslnost tohoto rozlišení]

• Podstatná predikace = V příkladech spojení "dobrý, všemocný Bůh", "Bůh, který je dobrý a všemocný" nebo i "Bůh je dobrý a všemocný" je ono určení "dobrý" pouze [analyticky apriorním] rozvitím pojmu "Bůh", protože je podstatou Boha, že je dobrý a všemocný.
• Nahodilá predikace = Ve shodných příkladech je určení "dobrý" vypověděním nahodilé skutečnosti o Bohu, z čehož pak plyne, že také může být zlý a neschopný.
• > Důležité je ale rozlišit, kdy se jedná o jedno a kdy o druhé, protože, právě ve filosofii, to má dalekosáhlé důsledky a zároveň nebývá vůbec jasné, kdy se myslí jedno a kdy druhé - především ve spojení ", které", např.: "...umění, které má hravou podstatu je..." se mluví o podstatě umění, která je určena jako "hravá" a tedy každé umění je "hravé" a o tomto se dále něco vypovídá nebo je řeč o takovém druhu umění, jehož podstatou je hravost a pouze o takovém umění zde něco vypovídáme? Přijde mi zásadní to rozlišovat...

• Řízení = vztah A a B, kdy A ovlivňuje B a má je plně pod kontrolou 
• Podřízení  = vztah A a B, kdy A je řízeno B, ve volní rovině: A se vlastním rozhodnutím (třebaže ne nutně "dobrovolně") chová dle pokynů B
• Hra = vztah A a B, kdy oba členy zaujímají kyvadlově oba předchozí  typy vztahů - A směruje B a B směruje A, protože v důsledku neúplné kontroly druhý člen zaujímá nepřesnosnou pozici oproti" pokynu". Nabytím plné kontroly nebo nevolí se podřizovat zaniká herní vztah. Většina lidské zkušenosti spočívá v herním principu. Může se jednat jak o skutečné hry: triky s míčem (druhým členem je objekt), sportovní zápasy (s lidmi) ale i o další situace: třeba vztah nízké a vysoké kultury. Divadelní hra je zase herním vztahem mezi stávající realitou a identitou člověka a realitou příběhu a hrané postavy. 

• Výpočetní neredukovatelnost (Computational irreducibility) = Teoretická dolní mez redukovatelnosti komplexity pravidlem, neexistence inherentního pravidla efektivněji vysvětlující jev. Nebo-li: pro daný komplexní jev neexistuje pravidlo, které by na jev bylo možné aplikovat a predikovat tak jeho další části efektivněji, než tak, že se jeho utvářející pravidlo provede krok po kroku až ke chtěné části. Pravidlo, které se k aktuálnímu stavu vědění považuje za výpočetně neredukovatelné: rule 30, desetinná místa čísla Pi jsou nejspíše také výpočetně neredukovatelná
• Kapsy redukovatelnosti (Pockets of reducibility) = Jev, který je vysvětlitelný aplikací pravidla tak, že jsme schopni správně predikovat jeho další vzdálenou část bez nutnosti aplikace utvářejícího pravidla krok po kroku. Příklad: střídání sudých a lichých čísel. Utvářející pravidla říká, že další číslo v posloupnosti je opačného druhu, než číslo předchozí, tedy je-li x liché, tak x + 1 je sudé a x + 2 je liché. Pokud mě zajímá, zda je x + 10^99999999 liché či sudé, nemusím provést všechny tyto kroky, abych se dobral odpovědi, ale mohu dojít k odpovědi nikoli výpočetně (impreativní logika programů), ale analyticky tak, že se zeptám, zda 10^99999999 % 2 == 0. Takže: většina jevů, které běžně známé spadají do kategorie kapes redukovatelnosti: nemusíme čekat celý rok, abychom věděli, kde se za rok bude nacházet ta či ona planeta ve sluneční soustavě. (samozřejmě to skutečně nevíme, pouze empriciky odhadujeme redukcí reality na vypočetně redukovatelný model)